Jdi na obsah Jdi na menu
 

Povídka pro rytíře

9. 5. 2013

 

            Jsou jen tři. To zvládnu. Vytasil jsem Zabijáka. Známý dotek kůže na jílci ve mně probudil známé instinkty. Zabij nebo zemři. Přikrčil jsem se do střehu. Levá ruka sevřela zdobenou hrušku meče. Čas jako by se začal zpomalovat, dech a tep srdce naopak zrychlil. Ten prostřední zaútočil jako první. Úder šel shora na mojí pravou klíční kost. Provedl jsem výpad doprava. Čepel mi prosvištěla nad hlavou. Také jsem sekl. Spodem přes jeho nekryté břicho. Můj učitel vždycky říkal: „Sekej na břicho, když to jde. Je měkké a nezůstane ti v něm zaseknutý meč, jako třeba v hrudníku, nebo v páteři.“ Jeho výraz překvapení, že minul, se změnil v bolestný výkřik. Padl na zem do vlastních střev. Ten druhý se pokusil seknout na můj krk z druhé strany. Kryl jsem Zabijákem. Levou rukou jsem ho strhl za sebe. Když mě míjel, udeřil jsem ho hruškou do zátylku. K němu se budu muset ještě vrátit. Později. Ten třetí sekl stejně. Kryl jsem. On protáhl a zaútočil z druhé strany. Na můj bok. Kryl jsem rubem. Máchem jsem obrátil na líc. Pod jeho mečem jsem mu rozťal kožený opasek a vše co bylo pod ním. Vykřikl a padl na kolena. Snažil se udržet rukama to, co mu vypadlo z rozšklebené rány. Ten, co to dostal jen hruškou, se brzy vzpamatoval. Hnal se na mě s mečem nad hlavou. Opět útok na krk. To je tedy překvapení! Kryl jsem, povolil a zaútočil shora jako on. Zprava, zleva. Kryl to. Druhý kryt jsem mu mečem obešel a srazil dolů. S pohybem zbraně jsem udělal krok za něj. Sek přes záda ho srazil na zem. Rána se zalila krví. Hotovo. Čas zase začal plynout normálně. Srdce se zklidňovalo. Otřel jsem ostří meče o tuniku jednoho z těch hlupáků a schoval ho do pochvy. Byli to hlupáci. Mysleli si, že mají výhodu. Snad někdo z nich bude mít štěstí a přežije. Děj se vůle boží.
Pokračoval jsem v cestě. Ještě chvíli jsem za sebou slyšel sténání a pak bylo slyšet jen ničím nerušené ptačí trylky. Od té doby co jsem přišel o koně, bylo mé cestování pomalejší a také bohužel rušnější. Mít koně, tak mu nasadím ostruhy a ty tři hlupáky nechám v prachu za sebou. Mohli by si dál vesele loupit. Co je mi po nich. Ať se každý živí jak umí. Pokud mi nezkříží cestu. Já umím bojovat, jezdit na koni, tančit a hrát na loutnu, tak jako každý správný rytíř. Sice se tím nedá uživit zrovna snadno, ale dá se přežít. Snad se to teď změní k lepšímu, když mou přísahu věrnosti přijal vévoda z Charonel. Muž v plné síle, prošel mnoha slavnými boji a turnaji a všechna svá zranění srdnatě přečkal. Jen po tom posledním mu zůstala památka. Po zranění šípem do zadni… do zad kulhal na pravou nohu. Přijal mě do svých služeb před pěti dny a hned mě poslal na cestu. Jako bych toho toulání už neměl plné zuby. Navíc mi dal jen to nejnutnější vybavení, takže nebýt mého meče Zabijáka, málo kdo by ve mně poznal neohroženého rytíře. Až splním tento úkol, tak doufám, že dlaň a měšec mého pána bude trochu velkorysejší. Když mu přivedu jeho nevěstu, dceru hraběte z Luanu, která se nedostavila z neznámých důvodů na svatbu, budu si moci užívat klidný život u dvora. Konečně na delší čas vyměním meč za loutnu. Jak dlouho jsem už nedržel to sladké oblé dřevo a nelaskal jeho struny. Ani nevím, jestli jsem nezapomněl všechny ty srdcervoucí balady, co tak rozněžňují vznešené dámy. A jak dlouho jsem nedržel v ruce sladkou a správně tvarovanou dámu a nelaskal její… vlasy.
Co vlastně vím o té vévodově vyvolené? Hrabě z Luanu není žádný chudák a jeho dcera je prý krásná a ušlechtilá. To se však říká o každé šlechtičně. Kdo by si taky troufl říct, že hraběnka z Lyserane se dokáže každým okem dívat na jiného rytíře a musí sedět na speciální lavici kvůli rozměrům svého pozadí? Nebo že vévodkyně z Alboane zdědila po svém otci nejen velký majetek a titul, ale také hrudník a knír? To veřejně neřekne nikdo, komu je život milý! Ale zpátky k vévodově snoubence. Nedorazila na domluvenou svatbu a poslové se vrátili s plnými kalhotami a mleli něco o nějakém prokletí a zlých čárách. Uvidíme. Zítra bych měl dorazit k jejímu hradu.
 
Něco je tu opravdu špatně! Kouzla a čáry! Od rána jsem na cestě narazil na několik poutníků a oni se nehýbali! Jako by zkameněli! Nebo snad usnuli? Když jsem toho prvního pobudu ráno pořádně prohlížel, zdálo se, že dýchá. Jen nevím, jestli mu tak páchlo z úst nebo se už uvnitř začal rozkládat. Co je to za ďábelskou magii? Před chvilkou jsem narazil snad na desátého člověka, co vypadal úplně stejně. Byl to nějaký kupec. Spící kupec. Měl s sebou dva spící biřice. Seděl na spícím koni. Měl u sebe měšec s dukáty. Zbytečně by ho ve spánku tížil a mě poslouží také dobře. Jestli takhle spí všichni obyvatelé Luanu, mohl bych se tu na nějakou dobu slušně zaopatřit. Pokud mě ovšem někdo nepředběhne!. Jestli se mi totiž nepodaří dopravit hraběcí dceru k vévodovi, tak mě ze svých služeb jistojistě propustí.
V podhradí jsem našel pár ospalců v lepších šatech. Vypadali jako kupci nebo měšťané, tak jsem jim pomohl od jejich těžkých opasků. Šlechticů na hradě jsem si nevšímal, má rytířská čest mi nedovoluje, abych vztáhl ruku na majetek urozeného. Raději jsem hledal dceru pana hraběte. Jeho jsem našel hned. Spal ve velkém sále spolu se svými dvořany a psy. Usnuli všichni uprostřed hostiny. Její zkažené zbytky příšerně páchly. Někteří dokonce usnuli s hnijícím soustem v otevřených ústech. Nad tím pohledem se mi málem zvedl žaludek. Hraběcí dcera tam však nebyla. Procházel jsem komnatu za komnatou. Nemohl jsem ji najít. Jen doufám, že tohle není ona. To by se vévodovi asi moc nelíbilo. V jedné komnatě byla opravdu pěkná dívka. Usnula uprostřed milostných hrátek pod nějakým panošem. Podle šatů, které jsem zahlédl na podlaze, to snad je jen nějaká dvorní dáma. Proč mi k čertu můj pán nepopsal, jak jeho nevěsta vypadá? Krásná a ušlechtilá! Co je to za popis?
 
Tohle je snad poslední věž. Jestli nebude tady tak… Je tu! To musí být ona! Je tak … krásná a ušlechtilá! Seděla u okna. U nohou jí usychala nějaká květina. Asi jí vypadla z ruky. Musela uschnout závistí před její nepopsatelnou krásou. Když jsem se částečně probral z omámení, začal jsem pociťovat osten žárlivosti, Tak nádhernou dívku si má vzít zrovna můj pán? Starej kulhavej zbabělec, lakomej a protivnej! K čertu! Ale co nadělám, teď je to můj pán a já mu dal slib rytíře. Takže mu ji přivezu. Nebo spíš přinesu. Koně a voli tady usnuli taky. Ještě že je tak krásně štíhlá, jako laňka. I tak se ale pronese. Raději si hned za hranicí tohoto spícího hrabství koupím koně nebo najmu povoz. Peněz mám dost! Jsem zvědav, k čemu vévodovi bude spící snoubenka. Pak jsem si to představil. Co s ní se spící a bezbrannou bude ten starej kozel dělat! Otřásl jsem se odporem. Chlípník! Ne to se nesmí stát, to nedovolím! V první řadě jsem před Bohem přísahal chránit bezbranné a slabé, ženy a sirotky. To raději poruším slib daný vévodovi. Bůh to jistě pochopí.
Tak tedy sbohem krásná a ušlechtilá panno. Musím tě tu zanechat a vrátit se k vévodovi s nepořízenou. Ten to jistě nepochopí a vyžene mě.  
Otočil jsem se smutně s vidinou budoucí hanby z nedodrženého rytířského slibu a vyšel jsem ze dveří komnaty. Co kdybych jí ještě na rozloučenou políbil? Ano polibek od krásné panny! Aspoň nějaká odměna hodná rytíře! Pokud ovšem nepočítám to zlato. Poklekl jsem vedle ní. Opět mě okouzlila její neopakovatelná krása a něžná nevinnost. Odpolední slunce jí jiskřilo ve vlasech. Jako ve snách jsem ji políbil na její rozkošně tvarovaná ústa. Nevím jak dlouho ten polibek trval. Jako by se zpomalil čas. Náhle jsem ucítil pohyb jejích rtů, opovržlivé vydechnutí a její dlaň na mé tváři.
„Co si to dovoluješ? Kdo vlastně jsi a co tady děláš?“ Její hlas zněl jako rány bičem co mě přivedl zpět na zem. Seděl jsem na zadku. Hladil jsem si pohmožděnou tvář a mumlal jsem překvapeně něco v tomto smyslu.
„Já... moc se omlouvám… krásná paní, nechtěl jsem… vy jste spala… nevěděl jsem…omlouvám se. Já… já jsem rytíř Roland a přicházím jménem svého pána vévody z Charonel… vašeho snoubence…“
„Ty ale nejsi žádný rytíř…“
„Jsem rytíř! Byl jsem pasován...“
„Ale nejsi… jen si vzpomeň!“
„Jsem… určitě jsem. Vím to jistě!“
„A já ti říkám, že nejsi žádný rytíř, ale obyčejný čtenář, který právě dočetl tuto povídku.“