Jdi na obsah Jdi na menu
 

Poslední lov

9. 5. 2013

 

            Slunce pomalu zapadalo. V tomto hvozdu tma přicházela brzy. Přemýšlel, kde přečká noc. Kůň odfrkl a zastavil se. Čekal. Jezdec se pozorně zadíval do tmavnoucích křovin. Pak mu závan větru přinesl sotva postřehnutelný pach kouře. Sesedl, ověřil si, že meč snadno vyjede z pochvy u boku. Nechal koně na místě a šel pomalu dál.
            Za chvíli spatřil mezi stromy záblesk plamene. Našlapoval jako kočka a po chvíli rozeznal sedící postavu. Sporé plameny občas ozářily její tvář. Žena. Docela mladá. Snad ještě dívka. To asi nebude ona. Chvilku jí pozoroval.
            Dívala se do hladových plamenů. Přemýšlela o svém rozhodnutí. Zahodila celý svůj dosavadní život, ale co jí může nabídnout ten neznámý a cizí svět venku? Plameny nedočkavě olizovaly černající dřevo. Pak to ucítila. Není tu sama. Podívala se upřeně do tmy před sebou.
            Jejich oči se střetly. Je to možné, že ho vidí? Pokud ano musí to být ona. Pomalu vyšel ze stínu a opatrně sledoval každý její pohyb. Vzájemně se odhadovali pohledem. Stále seděla u ohně. Nedala na sobě znát překvapení a to ho znervóznilo. Dlouhé tmavé vlasy jí rámovaly přitažlivou tvář.
            Došel tak blízko, že jej plameny blikavě osvítily. Šlachovitá postava, pevný zrak, ostře řezané rysy. Pružné pohyby a meč u pasu prozrazovaly, že to není obyčejný venkovan. Usmála se. Její setkání s cizím světem začíná.
„Posadíš se?“
            Hlas měla příjemný. Trochu hlubší, než by čekal. Její úsměv se zdál nenucený. Žádný záblesk v očích, žádný prudký pohyb. Snad se přece jen mýlí. Teď! Natáhla ruku. Odhadl vzdálenost. Jedním skokem se může dostat přes oheň. Ne. Jen přiložila kus větve do plamenů. Zapraskalo to a k nebi vylétl roj jisker.
„Před chvílí jsem dojedla. Máš hlad? Něco mi zbylo.“ Netváří se zrovna přátelsky. Kdyby nevěděla, že je tu sám, možná by se začala trochu bát. Naštěstí se o sebe umí postarat.
„Co tu děláš?“
„Odpočívám. Šla jsem dnes celý den.“
„Kam?“ Zkoumavě se na ní díval. Vydržela jeho pohled.
„Pryč.“ Odpověděla po chvilce.
Trochu se uklidnil a posadil se. Meč položil tak, aby mu sám případně vklouzl do ruky. Zase ten její úsměv. Nabídla mu krajíc.
„Děkuji.“
Dívala se, jak pomalu láme kousky chleba a vkládá si je do úst. Na tváři měl jizvu. Nebyl ošklivý. Byl jako kus skály, hranatý a tvrdý. Jeho pohybující se čelisti snad drtily chléb na prach.
„Je tu pramen. Přinesu vodu.“ Vstala. Zpozorněl při každém rychlejším pohybu. Zdálo se, že není důvod. Měla pěknou postavu. Byla větší, než si myslel. Štíhlá. Pod košilí se rýsovala pěkná ňadra, boky měla souměrné a pohyby ladné.
„Já tam dojdu.“ Zarazil jí. „A přivedu koně. Kde to je?“ Vstal. Podíval se jí zblízka do očí. Byly hnědé a zdálo se, že nemají co skrývat. Jejich ruce se letmo střetly, když jí vzal prázdný měch z ruky. Opětovala pohled jeho modrošedých téměř ocelových očí. Pak kývla hlavou směrem k prameni. Dívala se za ním, až zmizel ve tmě.
            Vrátil se za chvíli. Seděla u ohně a dívala se na něho s neskrývaným zájmem. Vedl statného hnědáka. Tak pěkného koně ještě neviděla. Tolik se lišil od těch hubených a udřených koní, které viděla dosud.
„Já už se napil,“ řekl a podal jí plný měch. Přišla si pro něho.
„Pěkný kůň.“ Neodolala a pohladila srst lesknoucí se v záři plamenů.
„Jo.“ Sehnul se, aby řemenem svázal přední nohy. Jen tak na volno, aby se mohl hýbat a pást se. Když se narovnal, tak se jejich pohled opět protnul. Usmívala se. Objal ji. Okamžik překvapení jí z tváře rychle zmizel a nevrátil se, ani když jí políbil. Ozvalo se tlumené žuchnutí a šplouchnutí, jak měch plný vody dopadl na zem. Objímali se a líbali. Zmocňovala se jich vášeň a touha. Oddali se jí. Beze slov. Promlouvali k sobě svými pohledy, doteky a pohyby těl. Slastné vzdechy, zrychlený dech a praskot ohně. Jako by plameny zažehly jejich hladová těla.
            Ranní rosa ho probudila. Díval se, jak spí a usmál se. Vstal. Přehodil přes ni opatrně svou přikrývku. Začal sbírat své části oblečení kolem ohně a pomalu se oblékal. Kůň ho pozdravil tichým frknutím a zastříháním uší. Na nedalekou větev přiletěl krkavec. Den se pomalu probouzel. Za chvíli vyjde slunce. Než se však vyšplhá nad koruny stromů, bude to chvíli trvat. Tou dobou bude pryč. Má tu někde práci.
            Náhodou zavadil o její ranec. Něco z něho vypadlo. Co je to? Podivný tvar z kostí a peří. Amulet? Zvědavě se podíval do tlumoku. Nějaké jídlo. Spousta váčků s bůh ví čím. Nějaké další amulety z kůže, kostí a dřeva. Potrhané svitky. Tak to je ona! To ne! Nakonec vytáhl dlouhou dýku. Měla jílec zdobený prapodivnými tvary. Převládal motiv hada. Není pochyb. Poslali ho za ní! Stále spala. Neprobudil jí ani protivný hlas krkavce a zpěv dalších probouzejících se ptáků. On je nevnímal. Stále držel dýku v ruce. Poklekl vedle ní. To nedokáže. Nikdy nikoho ve spánku nezabil. Nepatrně se pohnula. Ne. To nejde. Končí. Měl to být jeho poslední lov. Ale tolik peněz mu za zabití čarodějnice neslíbili. Obejde se i bez nich. Usmívala se ze spaní. Taky se usmál.
            Za jeho zády se černý krkavec snesl na pařez. Pleskání křídel se změnilo v tiché praskání magie ve vzduchu. Kůň zaržál. Otočil se. Zahlédl jen koutkem oka neznámou postavu. Záblesk ho oslepil. Tělem mu projela příšerná bolest. Pak byla tma.
            Probudila se s výkřikem hrůzy. Viděla jeho padající popálené tělo. Dopadl na zem bez známky života. Kouřilo se z něj. Pak si všimla staré shrbené ženy. Její tmavý plášť jako by ještě nesl obrysy černých ptačích per. Pomalu však mizely a měnily se ve strukturu pevné dokonale tkané černé látky.
„Co koukáš? Chtěl tě zabít. Byl to lovec.“ Ostrý hlas neměl daleko ke krákání. Dívala se na ní jak na přízrak. Jako by stále nemohla věřit tomu, co slyší a vidí.
„Tak už nečum. Koukám, že sis užila,“ skřehotavě se zasmála. „Oblékni se. Dělej.“ Poslechla. Jako ve snách začala hledat své svršky.
„Dělej, dělej. A nemysli si, že mi zase utečeš. Nebýt mě byla bys mrtvá. Musíš se ještě hodně učit. A toho lovce naložíme na koně a vezmeme ho domů. Bude sice tuhej, ale ve spíži je dost místa.“
„Ano matko.“