Amtophulus
9. 5. 2013
Jaromír nemohl věřit svým očím. Když ho ráno vzbudil křik studentů, že jeden z profesorů je mrtev, nemohl tušit, že se jedná právě o jeho mistra Gotharda. Nyní zíral na spálené tělo před sebou. Zčernalé údy a sežehlá podlaha kolem těla naprosto vylučovaly jakoukoliv možnost přirozeného úmrtí. Ležel hned za dveřmi jako by zakopl o práh a spadl do kovářské výhně, která tam ale samozřejmě nebyla. Z okolostojícího hloučku studentů a ostatních profesorů se ozývalo cosi o pekelných silách a čarodějnictví. Někdo dokonce prohlásil, že kdo s čím zachází, s tím také schází. Gothard byl totiž mistrem hermetických věd a Jaromír ho nesmírně obdivoval. Byl také jeho pilným žákem. Teď je ale se studiem hermetiky konec. Jednak není na pražské universitě podobného mistra v tomto oboru a pak také slyšel, že rektor chce studium této prý kacířské vědy zakázat. Po tomhle neštěstí, nebo jak to lze nazvat, to bude mít rektor snadné.
Jaromír zdrceně usedl na lavici u zdi a ani nevnímal, jak profesoři nařizují odnést již zahalené tělo jeho mistra do kaple, kde bude připraven na svou poslední cestu. Neslyšel ani jejich dohady o vysvětlení celé záležitosti, ani jejich řeči o strachu z možného vyšetřování inkvizicí. Když šok z tragédie pominul, začal uvažovat, co se mohlo stát. Nenacházel jediné rozumné vysvětlení. Napadla ho možná souvislost s jeho nedávnými neúspěšnými pokusy o evokaci jednoho démona ohnivého živlu, ale sám nevěděl jaká.
Seděl již sám v místnosti, kde Gotharda našli. Ostatní věděli, jak blízcí si byli a tak ho nechali truchlit o samotě. Byla to jedna ze sklepních prostor pod budovou university. Měla také samostatný vchod, který se ve večerních hodinách často využíval. Gothard jí se svými žáky využíval jako oratoř. Na policích bylo plno nejrůznějších knih i samostatných svitků a listů pergamenu. Na stole u zdi bylo množství kádinek, baněk, křivulí a dalšího nádobí používaného k alchymickým pokusům, ležely tam také různé astrologické tabulky a výpočty. To vše Jaromír důvěrně znal. Téměř vše se naučil aspoň v základech používat. To vše také velmi miloval. Stejně jako Gotharda. To on mu otevřel skrytou bránu vědění.
Jeho oči zabloudily na ohořelá prkna podlahy kousek ode dveří, odkud před chvílí odnesli tělo. Něco ho na podlaze zaujalo. Ale jistě! Je to možné? Na ohořelých prknech se rýsovalo něco povědomého. Nějaký znak. Jaromír vstal a poklekl k podlaze. Jistě, ten znak znal velice dobře, bylo to sigilum Amtophula! Nechápavě si ho prohlížel. Bylo nepatrně jiné, než jaké našel ve staré knize. Tak dlouho si ho tenkrát obkresloval, až si ho vryl do paměti. Rychle si tento pozměněný znak nakreslil. Teď již nebylo pochyb. Pokud za smrt svého mistra nemůže přímo on a jeho nepovedené evokace, najde odpověď pouze u onoho ohnivého démona. Musel ho zabít jedině on! Ale proč? Netušil. Musí to zjistit. A je jen jedna možnost jak!
Po dvou dnech pracných astrologických výpočtů zjistil, že nejbližší vhodná doba pro evokaci je třetí hodina po setmění za dva dny. Musel spěchat. Dnes rektor oficiálně zakázal hermetická studia a on se mohl tajně věnovat své práci pouze pro to, že se vymlouval na smutek ze ztráty svého mistra. Ale to nešlo prodlužovat donekonečna. Oratoř má být brzy před studenty zapečetěna. Snad to stihne! Zítra mistra Gothatda všichni doprovodí na poslední cestě. S pohřbem se spěchalo. Všude bylo raději rozšířeno, že zemřel nešťastnou náhodou, a proto chtěli ohořelé mistrovo tělo co nejdříve odevzdat zemi, aby zabránili dalším dohadům. Zbývají dva dny. Snad stihne nachystat vše potřebné. Hlavně, aby si zapamatoval tu drobnou změnu sigila!
Pomalu se blížila hodina plánované evokace. Jaromír svědomitě ještě jednou zkontroloval vše potřebné. Svíčky byly na svých místech a měly správnou barvu, stejnou jako jeho rudý plášť. Magický kruh, který v oratoři vytyčil, byl popsán Božskými jmény. Kousek od oltáře stála pánvička se žhavým uhlím. Jaromír vzal hrst kuřidla ze speciální bylinné směsi a hodil jí na uhlí. Místností se rozlila těžká omamná vůně. Na oltáři ležel pergamen s opraveným sigilem a obřadní dýka. Jaromír se soustředil. Po dnešním rituálním půstu a očistě těla se mu dařilo oprostit se od všech nežádoucích myšlenek. Když byl připraven, podíval se koutkem oka na přesýpací hodiny. Byl čas! Zaujal rituální postoj ve středu kruhu.
„Vyzývám tě Amtophule, jménem Boha všemohoucího, zjev se mi v podobě příjemné na pohled a zanech veškeré zloby. Zjev se mi dle mého přání okamžitě a beze škody na určeném místě! Vyzývám tě Amtophule jménem Adonai…..“, místností se rozléhal rozhodný Jaromírův magický hlas. Když zopakoval celou dlouhou formuli, kdy zaklínal démona všemi božími jmény, potřetí, všiml si, jak se dým z kuřidla před ním začíná zhušťovat. Uchopil pergamen se sigilem a vhodil jej do žhavého uhlí. Zapraskalo to a z pergamenu vyletělo pár plamínků. Vzápětí ucítil něčí přítomnost. Slyšel hukot a praskání jako když hoří oheň v krbu. Oblaky dýmu se formovaly do jakéhosi shluku černých a rudých skvrn. Jaromírovi se zdálo jako by před ním začaly tančit plameny. Hukot sílil. Pak zaslechl v hlavě nelidský hlas.
„Proč mě voláš lidská duše? Za to, že rušíš můj klid tě zničím!“
„Ve jménu Boha všemohoucího tě zaklínám Amtophule, abys zanechal veškeré zloby a posloužil mi dle mého přání!“ Jaromír věděl, že nesmí zaváhat a dát na sobě znát jedinou stopu strachu, nebo nejistoty.
„Jak si troufáš žádat mě, mocného ducha ohně, o službu? Spálím tvé ubohé smrtelné tělo a tvá duše mi bude sloužit na věky věků!“
„Ve jménu Boha všemohoucího, Adonai, Elohim…“ Jaromír použil svatá boží jména, aby dal najevo duchovi svojí nadřazenost a zkrotil ho. Povedlo se.
„Dobrá, co si přeješ lidská duše?“
„Chci vědět, proč jsi zahubil mého mistra, profesora Gotharda.“
„Nikoho jsem nezahubil. A teď mě nech odejít, pokud je to všechno!“
„Jménem Boha všemohoucího a všech jeho svatých jmen ti přikazuji – stůj a vyjev mi pravdu o smrti mistra Gotharda!“
„Cožpak ty nevíš ty ubožáku že smrt neexistuje?"
„Jménem Boha všemohoucího a všech jeho svatých jmen ti přikazuji, abys mi sdělil pravdu o zkáze pozemského těla mistra Gotharda!"
„Pravdu? Pravda je taková, že místo a čas platí jen pro vás smrtelné, ne pro mě. A já Gothardovo tělo zatím nezničil.“
Jaromír byl zmatený. Měl věřit démonovi? Vždyť ho zaklel všemi božími jmény. Neměl by tedy mít sílu mu lhát! Počkat – zatím?! Náhle zaslechl za dveřmi na schodech šramot. Ohlédl se a všiml si světla, které proniklo u prahu dveří. Zatím ho nezničil!
„Jménem Boha všemohoucího tě odesílám zpět z tohoto světa!“
„Néé… teď to začne být teprve zajímavé! Ještě chvíli počkám!“ Jaromír slyšel nelidský krutý smích a hukot začal výhružně zesilovat. Rychle uchopil obřadní dýku a začal s ní kreslit ve vzduchu pentagram.
„Jménem Boha Všemohoucího, jménem Adonai, jménem Elohim…“, Jaromír téměř propadal panice. Nesmí zkazit ani jedno jméno, nesmí zaváhat v intonaci hlasu. Ale času je tak málo! Ať je za dveřmi kdokoliv, pokud se octne démonovi tváří v tvář bez ochranného magického kruhu…!
„…odejdi v pokoji z tohoto světa a nevracej se, dokud tě znovu nepřivolám!“
Vrzly dveře. Jaromír se otočil a spatřil na okamžik překvapený Gothardův obličej, který vzápětí zmizel v ohnivém výbuchu. Jaromír zavrávoral. Než znovu nalezl rovnováhu, vše zmizelo. Dveře byly stále zavřené, a po démonovi nezbylo ani památky. Zdálo se, že ani ten ohnivý výbuch nic nepoškodil. Jaromír byl dokonale zmaten. Naštěstí byl natolik při smyslech, že dokončil odvolávací rituál. Pak vše nějak uklidil a šel si vyčerpán lehnout. Co se to vlastně dnes stalo? Hlavou mu táhlo tolik zmatených myšlenek, že ani pak nemohl dlouho usnout.
Druhý den ráno bylo vše ve starých kolejích. O svých večerních zážitcích se s nikým nebavil. Ctil zlaté pravidlo magie – mlčení, ale hned po snídani se vydal do oratoře, dokončit včerejší rychlý úklid. Nebylo zamčeno. Že by včera zapomněl? Oratoř se zdála uklizená. Po jeho noční návštěvně tu nebyla jediná stopa. Jaromír nechápavě kroutil hlavou. Jasně si vzpomínal, že pánvičku s kuřidlem nechal tady v rohu. Byla úplně jinde. Náhle se otevřely dveře a vstoupil Gothard. Měl ovázanou ruku.
„Copak Jaromíre? Dnes ráno přece nemáme hodinu. Hledáš něco?“
„Mistře! Vy … nejste, vy jste… Vy žijete!“
„Jo už pěkných pár let. Co to plácáš za nesmysly? Radši mi řekni, jak jsi pokročil s tou evokací? Už se ti to konečně povedlo?“
„Povedlo. Ano… ale co máte s rukou?“
„Hochu hochu, ty jsi dneska nějak popletený. Přece si pamatuješ, jak mi minulý týden praskla v ruce olejová lucerna. Nebo ne? Spálil jsem se! Mistr Jakub tvrdí, že za pár dní už to bude dobré. Ale ty mi děláš starost. Nepraštil ses dneska do hlavy? Ještě včera jsi vypadal úplně normálně.“
„Ne.. já.. mě nic není. Děkuji. Už půjdu. Bůh s Vámi mistře.“
„I s tebou Jaromíre. A nezapomeň. Dnes po obědě máme hodinu. Řekneš mi o té své úspěšné evokaci.“
Zmatený, ale šťastný Jaromír zahlédl pobavený Gothardův úsměv. Nebo se mu to jen zdálo?
